Poranění akromioklavikulárního (AC) skloubení typu Rockwood III zahrnuje úplnou rupturu akromioklavikulárního a korakoklavikulárního vazu s dislokací klavikuly, avšak bez přetržení deltového a trapézového svalu. Diagnostika je založena na klinickém vyšetření a zobrazovacích metodách, zejména standardních a zátěžových rtg projekcích. Terapie zůstává diskutabilní – konzervativní léčba je preferována u pacientů s nižšími funkčními nároky, zatímco chirurgická akutní stabilizace nebo pozdní rekonstrukce je vhodnější pro aktivní jedince a sportovce. Přednáška je zaměřena na diagnostické algoritmy, rozhodovací kritéria pro volbu léčby a klinické výsledky jednotlivých terapeutických přístupů.

Luxace ramenního kloubu je jedním z nejčastějších poranění pohybového aparátu, zejména u mladých aktivních jedinců. Toto sdělení se zabývá současnými přístupy k diagnostice, léčbě a prevenci rekurentních luxací. Kromě základních klinických metod byly hodnoceny přínosy moderních zobrazovacích technik, jako je magnetická rezonance a artroskopie, při detekci poškození měkkých tkání a kloubního pouzdra. Z terapeutického hlediska je diskutována účinnost konzervativní léčby oproti operační stabilizaci včetně nejnovějších artroskopických technik. Pozornost je rovněž věnována rehabilitačním postupům, které jsou klíčové pro obnovení plné funkce ramene a prevenci recidiv. Poukazujeme na nutnost individualizovaného přístupu ke každému pacientovi s ohledem na jeho věk, úroveň aktivity a rizikové faktory.

S poraněním lokte se v chirurgické praxi setkáváme poměrně často. Traumata lokte sahají od jednoduchých izolovaných zlomenin s nízkou energií až po komplexní zlomeniny s vysokou energií a závažným porušením vazivových stabilizátorů lokte. Rozpoznání přesného způsobu poranění má zásadní význam pro obnovení funkce a stability lokte a je nejlepší prevencí ztuhlosti, chronické nestability a bolesti loketního kloubu. Přednáška pojednává o anatomii, biomechanice a jednotlivých typech komplexní nestability lokte a uvádí terapeutické protokoly léčby jednotlivých komplexních poranění lokte, se kterými se může chirurg setkat ve své běžné praxi.

Perilunátní luxace (perilunate dislocations), lunátní luxace (lunate dislocations) a perilunátní zlomeniny s luxací (perilunate fracture-dislocations) patří mezi relativně vzácné vysokoenergetická poranění, která mohou vést k dlouhodobým komplikacím a značné invaliditě. Včasná identifikace těchto poranění a následná rychlá a adekvátní léčba je klíčem k optimalizaci výsledků u našich pacientů. Znalost anatomie zápěstí je nezbytná pro pochopení jednotlivých typů poranění a naplánování vhodné strategie léčby. Základem léčby zůstává urgentní repozice s eventuální dekompresi mediánního nervu a následné ošetření jednotlivých kostěných a ligamentózních poranění. V naší přednášce předkládáme souhrn současných poznatků týkajících se identifikace těchto komplexních poranění a strategie jejich léčby.

Luxace kolena je závažné poranění, ke kterému dochází velkým násilím a často bývá spojena s poraněním nervově- cévního svazku. Diagnóza je stanovena klinicky a rtg snímky ji dokumentují. Naštěstí se jedná o nečasté poranění. Nejčastější dislokace je předozadní. Většinou se při ní roztrhnou oba zkřížené vazy a zpravidla i dorzomediální nebo dorzolaterální stabilizační komplex. Diferenciálně- diagnosticky může klamat velký krevní výron, dislokované nitrokloubní zlomeniny či luxace pately. Repozice v celkové anestezii je urgentní výkon. Následuje přemostění kolena zevním fixátorem s rtg kontrolou. Práce diskutuje nejednotný názor na akutní revizi vazové aparátu a zmiňuje na kazuistikách možné komplikace luxace kolenního kloubu.

Úvod: Luxace kolene nebývá tak časté poranění. Je ale spojené s rozsáhlým traumatem měkkých tkání, především vazivového aparátu. Často mohou být poraněné i nervy a až u třetiny pacientů dochází i k poranění tepen.
Cíl: Zhodnocení léčby komplikovaných poranění kolenního kloubu s ischemií končetin.
Metody: Retrospektivní analýza souboru pacientů s poraněním cév při luxaci kolene v období let 2014 – 2024.
Výsledky: V období 20 let (2014 - 2024) bylo ve Fakultní nemocnici v Plzni léčeno 57 pacientů s luxací kolene. U 14 pacientů bylo v důsledku poranění zjištěno i poranění podkolenní tepny. U dvou pacientů bylo postupováno konzervativně. Nejčastěji volenou metodou léčby ischemie byla bypassová operace, a to u 10 pacientů. U jednoho pacienta byla provedena trombektomie podkolenní tepny a primární amputační výkon byl zvolen u jednoho pacienta.
Závěr: V případě končetinových traumat s výraznější dislokací, jako je luxace kolene, je naprosto nezbytné cílené vyšetření cév. Poranění žilního systému většinou nevyžaduje chirurgické řešení, oproti tomu poranění tepen vedoucí k ischemii je indikováno k revaskularizaci. Velmi důležitý je multidisciplinární přístup k zachování končetiny s co nejlepším funkčním výsledkem.

Distorze hlezna či ‚výron kotníku‘ je jedním z nejčastějších úrazů, pro který lidé vyhledávají ošetření v chirurgických ambulancích a na urgentním příjmu. Postihují celé věkové spektrum populace, nicméně jasně dominantní postavení mají mezi aktivními sportovci a představují zhruba 30 – 45 % všech sportovních úrazů. Přinášejí nemalou socioekonomickou zátěž vzhledem k související pracovní neschopnosti a udávanému až 50 % riziku vzniku chronických potíží. Ty jsou způsobeny mechanickou či funkční nedostatečností, případně jejich kombinací. Správná diagnostika a léčba poranění je základní pro minimalizaci rizika vzniku trvalých následků i zkrácení doby pracovní a sportovní neschopnosti na co nejnižší úroveň. V praxi se často setkáváme s různorodými způsoby léčby: od nihilistického přístupu s minimální léčbou i doporučením, přes několikatýdenní imobilizaci až po málo častou qléčbu operační. Cílem přednášky je prezentovat ucelenou formou aktuální diagnostická a léčebná doporučení u poranění vazového aparátu hlezna, která vyplývají z recentní světové literatury.

Úvod:
Zlomeniny patních kostí patří vždy k velmi závažným poraněním, které svou podstatou, anebo při nedostatečné terapii mohou zanechat trvalé následky. Miniinvazívní metody, jako je například patní hřeb C-nail, umožňují snížit operační i pooperační rizika.
Cíl:
Cílem studie je retrospektivní zhodnocení souboru 260 pacientů s 280 zlomeninami patních kostí ošetřených operačně hřebem C-nail na vlastním souboru pacientů v období 2011 až 2021. Vzhledem k vyšší biomechanické stabilitě patního hřebu C-nail spolu s miniinvazivním přístupem předpokládáme nižší výskyt pooperačních komplikací.
Metodika:
V období 2011-2021 bylo operováno patním hřebem C-nail 304 pacientů s 324 zlomeninami patních kostí. Po 12 měsících bylo dosledováno celkem 260 pacientů. Do souboru byly z RTG a CT dokumentace zaznamenány hodnoty Böhlerova úhlu a inkongruence zadní kloubní plochy patní kosti bezprostředně po úrazu, pooperačně a po 12 měsících od operace. Dále byly sledovány komplikace a to vznik infektu, neurologické příznaky (poranění nervus suralis), přítomnost artrózy a vznik pakloubu. Funkční výsledek byl po 12 měsících hodnocen pomocí bodovacího systému AOFAS (American Orthopaedic Foot and Ankle Society). Jako kontrolní soubor byla použita data z dostupné odborné literatury.
Výsledky:
V souboru byli operováni pacienti ve věkovém rozmezí 17-75 roků. Muži byli zastoupeni v 88.5 % případu, ženy v 11.5. % případu. Bylo zaznamenáno celkem 48,0 % kuřáků a 8,2 % diabetiků. Pacienti byli klasifikováni na základě CT vyšetření dle Sandersovy klasifikace typ I (n=19), typ II (n=175), typ III (n=62) a typ IV (n=24). V souboru bylo celkem osm pacientů s otevřenými zlomeninami patní kosti. Průměrná hodnota Böhlerova úhlu měřená předoperačně byla 7.9°, Böhlerův úhel měřený ihned po operaci byl průměrně 30.9°. Po roce od operace byl zaznamenán mírný pokles na průměrných 28.6°. Na základě CT vyšetření byla předoperační hodnota schodku zadní kloubní plochy (step-off) průměrně 6.0 mm, zatímco pooperační hodnota činila průměrně 0.9 mm.
Závěr:
Při analýze obou operačních metod studie prokázala, že metoda patního hřebování má srovnatelné funkční výsledky v porovnání s otevřeným laterálním přístupem a použití úhlově stabilní dlahy. Srovnávací studie prokazují vyšší biomechanickou odolnost u patního hřebu a nižší výskyt postižení měkkých tkání než při použití dlahové techniky. Původní hypotéza studie byla potvrzena. Osteosyntézu hřebem C-nail je možno použít pro všechny typy nitrokloubních zlomenin patních kostí. Lze ji s výhodou využít i u rizikových pacientů, například u pacientů s dobře kompenzovaným diabetem, u kuřáků či pacientů v pokročilém věku.