Koncept onkovaskulární chirurgie je poměrně novým, nicméně dnes velmi významným tématem. Jedná se o koncept definován v roce 2011 Goshem s kolektivem autorů, kde cévní chirurg nehraje roli pouze "rescue" chirurga, nicméně se účastní již plánování chirurgické léčby pokročilých nádorů a metastáz s různým rozsahem postižení cév v jeho okolí v rámci multi-obrového týmu. V naší kazuistice poukazuji na správný směr tohoto myšlení u pacienta, který podstoupil 1. resekci kostní metastázy RCC v R1 rozsahu pro adherenci k cévním strukturám s časnou lokální recidivou. Druhá resekce byla již od začátku plánovaná v úzké spolupráci s cévním chirurgem a podařilo se provést R0 re-resekci s prodloužením disease free intervalu (DFO) bez systémové léčby na 8 měsíců s velmi dobrou kvalitou života při SF-36 skóre 75%.

– Úvod: V Kýlním centru Liberec se od března roku 2024 věnujeme metodě eTEP pro řešení ventrálních kýl. V našem posteru bychom se rádi podělili o výsledky z prvního roku s touto metodou a dále poukázali na specifickou pooperační komplikaci související s touto metodou.

– Cíle / výzkumné otázky: představení metody a její srovnání s otevřenou plastikou dle Rivese-Stoppy

– Metodika: Do studie jsme zařadili celkem 64 pacientů. 34 z nich podstoupilo otevřenou plastiku dle Rivese-Stoppy, 30 z nich laparoskopickou eTEP dle Rives-Stoppy. Sledovali jsme dobu hospitalizace, operační čas, výskyt SSI a počet reoperací pro časné pooperační komplikace. Počet recidiv jsme vzhledem k ročnímu trvání zatím nehodnotili.

- Výsledky: doba hospitalizace u otevřené metody byla v průměru 4.1 dne oproti 3.1 dne u laparoskopické, operační čas 112 min oproti 170 min, výskyt SSI včetně seromů u 5 (14%) oproti 0 (!), počet reoperací u 3 (8%) oproti 1 (3%)

– Závěr: LSK eTEP metoda přináší jednoznačné výhody ve snížení výskytu SSI, zkrácení doby hospitalizace a snížení počtu reoperací za cenu prodloužení operačního času, nicméně ten se s nabýváním zkušeností postupně snižuje.
Popsaný případ reoperace souvisel se specifickou komplikací, kdy vlivem sutury zadních listů pod přílišným tahem došlo k proříznutí vlákna a následné herniaci útrob do vzniklého prostoru mezi síťkou a zadním listem, což vedlo k nutnosti otevřené revize se suturou.

Sledování pooperační hladiny laktátu:
Vliv na pooperační morbiditu a mortalitu

Abstrakt
Úvod
Morbidita a mortalita nemocných po chirurgických výkonech má mnoho příčin. Na jedné straně vyvíjíme maximální snahu v léčbě tak, aby k následným pooperačním komplikacím nedocházelo, současně však hledáme časné prediktory pooperačních komplikací. Laboratorní známky zánětu, oběhová nestabilita, ventilační insuficience a jiné orgánové dysfunkce jsou již manifestní projevy systémové zánětlivé reakce organismu a multiorgánového selhání. Z literatury je zřejmé, že standardní měření hladiny laktátu v séru po operaci by mohlo upozornit na rizikového pacienta s předpokladem komplikovaného pooperačního průběhu.
Metodika
Ve studii byli zahrnuti pacienti, kteří podstoupili majoritní chirurgické zákroky a u nichž byla měřena hladina laktátu v prvních 24 hodinách po operaci. Data byla analyzována s přihlédnutím k typu výkonu, krevní ztrátě, perioperační vazopresorické podpoře, délce trvání výkonu a časným a pozdním komplikacím. Cílem naší práce bylo stanovit vztah pooperační hladiny laktátu a časných, případně pozdních pooperačních komplikací a tedy potvrdit laboratorní hladinu laktátu v čase jako důležitý marker následných komplikací. Do našeho prospektivního souboru jsme začlenili 40 pacientů po operačních výkonech oboru všeobecné chirurgie, cévní chirurgie a urologie.
Výsledky
Naše studie zpracovala výsledky vycházející ze vztahu hladiny laktátu ke krevní ztrátě, délce výkonu, užití vasopresorické podpory, úmrtí a časným či pozdním komplikacím. Výsledkem naší studie jsou vztahy mezi hladinou laktátu a jednotlivými komplikacemi.
Závěr
Studie potvrzuje, že sledování pooperační hladiny laktátu může být užitečným nástrojem při identifikaci pacientů s vysokým rizikem komplikací a úmrtnosti. Doporučuje se pravidelné monitorování laktátu v pooperačním období jako součást standardní péče o pacienty po majoritních chirurgických zákrocích. V perioperační péči by pak mělo být cílem snížit krevní ztrátu, minimalizovat délku operace, ve spolupráci s anesteziologem minimalizovat potřebu vasopresorů.

Úvod: Náš případ se věnuje 47 leté ženě, která přišla v létě tohoto roku na naše pracoviště k plánované laparoskopické cholecystektomii z důvodu symptomatické cholecystolitiázy. Na předoperačních vyšetřeních včetně ultrazvuku břicha nebylo popsáno nic zvláštního. Po napuštění kapnoperitonea a zavedení optiky nás však v dutině břišní čekalo překvapení.



Obsah: Během operace jsme v oblasti levého a pravého hypogastria nalezli tuhé kulovité bohatě prokrvené stopkaté útvary na peritoneu, větší asi 4x3cm, menší 3x2cm, a třetí drobný přichycený na epiploickém appendixu sigmatu. Rozhodli jsme se pro jejich resekci pomocí harmonického skalpelu po dokončení cholecystektomie, následně jsme všechny struktury extrahovali pomocným řezem v levém hypogastriu.

Při histologickém vyšetření se zjistilo, že obsahem je normální štítná žláza – folikulární buňky, koloid… nebyly nalezeny žádné maligní buňky ani jiné tkáně, mitotická aktivita nízká. Histolog nabídl 3 možnosti etiologie – jednak by se mohlo jednat o tzv. peritoneální strumózu – původem buď přímo ze štítné žlázy nebo z ovariálního dermoidu, který se pacientce operoval na obou stranách v letech 1999 – kompletní adnexektomie vpravo; a 2007 – jen extirpace dermoidu vlevo s ponecháním části ovaria), a který histologicky (při pátrání v historii zdravotnické dokumentace) rovněž mimo jiné štítnou žlázu obsahoval. Dále by se mohlo jednat o metastázy nebo implanty extrémně dobře diferencovaného folikulárního karcinomu, opět buďto ze štítné žlázy nebo z dermoidu. Třetí možností byla ektopie štítné žlázy, nicméně tato možnost byla vzhledem k anamnéze nejméně pravděpodobná.

Odborníci z Fakultní Nemocnice Hradec Králové se dále k výsledku histologie vyjádřili, že dle současné klasifikace WHO se již dříve zmíněná peritoneální strumóza neuznává jako samostatná diagnóza, nýbrž se považuje za synonymum pro metastázy folikulárního karcinomu. Dále se vyjádřili, že se jedná o velmi vzácný případ, a nabídli pro referenci článek týkající se této problematiky z International Journal of Gynecological Pathology, jehož autoři popisují několik podobných případů pacientů, z nichž někteří vyvinuli metastázy (a to jak peritoneální, tak v paraaortálních lymfatických uzlinách) mnoho let po odoperování původní ovariální strumy. V souladu s WHO dále autoři zpochybňují existenci peritoneální strumózy jako samostatné diagnostické jednotky.

Závěr: Pacientka byla probrána multidisciplinárním týmem z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, v plánu je magnetická resonance pánve, dovyšetření štítné žlázy a naplánování levostranné ovariektomie. Vzhledem k nepřítomnosti maligních buněk zatím nebyla indikována onkologická léčba. Další vývoj pacientky budeme sledovat. Při anamnéze ovariální strumy nebo dermoidu je třeba brát v úvahu možnost pozdních metastáz peritonea či vzdálenějších.

Lymfomy s incidencí 17,2 lidí na 100 tisíc obyvatel (Non-Hodgkinův lymfom) a 2,7 na 100 tisíc obyvatel (Hodgkinův lymfom) představovali v ČR v roce 2021 11. resp. 25. nejčastěji diagnostikovaný novotvar. Prevalence Hodgkinových i non-Hodgkinových lymfomů setrvale narůstá.
Všeobecně je léčba lymfomů primárně v rukou hematoonkologů a prim v jejich léčbě hrají různé modality onkologické léčby. Chirurgové se na léčbě lymfomových onemocnění podílejí spíše minoritně. Přesto je naše účast zásadní a to především v diagnostice lymfomových onemocnění a v léčbě jejich komplikací. Vzhledem k úzké spolupráci s Interní hematoonkologickou klinikou FN Brno a centralizací těchto pacientů do naší nemocnice, se na naší klinice s těmito pacienty setkáváme poměrně často. Na souboru kazuistik z naší kliniky, bychom chtěli poukázat na problematiku diagnostiky lymfomových onemocnění a na možnosti jejich chirurgické léčby.

Úvod
Bolesti břicha u starších pacientů s tříselnou kýlou mohou být snadno přisouzeny uskřinutí hernie. Tento předpoklad může vést k diagnostickému zkreslení a opoždění správné diagnózy. Prezentujeme dvě kazuistiky, které upozorňují na nutnost pečlivého klinického hodnocení, provedení adekvátních zobrazovacích metod a na možnost vzácných diagnóz jako příčin akutního břicha, jako je traumatická perforace tenkého střeva a divertikulóza tenkého střeva.
Kazuistika 1
83letý pacient přichází na chirurgickou ambulanci pro bolesti břicha, zvracení a obtížně reponibilní levostrannou tříselnou kýlu. Předchozí den ošetřen po pádu na břicho a úderem o kámen, kdy laboratorní hodnoty byly v normě a UZ vyšetření břicha bez průkazu traumatu. Při primárním klinickém vyšetření byl nález nejasný, s podezřením na uskřinutí tříselné kýly. Progredující bolesti břicha vedly k provedení CT vyšetření břicha, kde byla popsána volná tekutina a volný plyn v dutině břišní. Na základě toho byl pacient indikován k operační revizi břišní. Avšak intraoperační nález ukázal, že příčinou obtíží nebyla uskřinutá kýla, ale izolovaná perforace antimesenteriální strany jejuno-ilea po tupém poranění břicha, které pacient utrpěl předchozí den při pádu. Byla provedena dvouvrstvá sutura perforace. Pooperační průběh byl komplikován NSTEMI, ale pacient byl stabilizován a propuštěn do domácí péče.
Kazuistika 2
72letý pacient přijat pro zvracení, dlouhodobý úbytek na váze, doprovázený obtížně reponibilní pravostrannou tříselnou kýlou. Na RTG vyšetření břicha ve stoje byla popsána distenze žaludku, byla zavedena NGS a doděláno CT vyšetření břicha. Kde bylo pojato podezření na inkarcerovanou pravostrannou tříselnou kýlu, ileozní stav a byla indikována akutní revize břišní. Při níž ovšem byla jako příčina obtíží zjištěna četná divertikulóza jejuna zavzata do srůstu tvořící vnitřní branku se značným zánětlivým postižením okolní tkáně, nikoliv uskřinutá tříselná hernie. Byla provedena resekce segmentu tenkého střeva s anastomózou a reparací tříselné kýly podle McVay. Pooperační průběh byl dále nekomplikovaný.
Diskuze a závěr:
Poranění tenkého střeva je méně častým následkem tupého poranění břicha, nepřesahuje 5% všech nitrobřišních poranění. Jako izolovaná léze se objevuje zřídka. Získaná divertikulóza tenkého střeva je vzácné a často asymptomatické onemocnění, s nímž se chirurg setkává především při řešení komplikací. Incidence divertikulózy tenkého střeva se zvyšuje s věkem a pohybuje se od 0,06% do 1,3%, v zobrazovacích metodách do 2,3% a od 0,3 do 1,3% v pitevních nálezech. Oba případy ilustrují důležitost opakovaného klinického hodnocení a zvažování alternativních vzácných diagnóz u geriatrických pacientů s bolestmi břicha. Diagnostické zkreslení vedoucí k předpokladu uskřinutí kýly může zpozdit správnou terapii jiné, často závažnější příčiny obtíží jako traumatická perforace tenkého střeva nebo divertikulóza tenkého střeva. Až u 40% geriatrických pacientů s náhlou příhodou břišní není dobře stanovena diagnóza. U geriatrických pacientů je diagnostika ještě obtížnější kvůli nespecifickým projevům (chybění teploty, tachykardie, défense musculaire), odchylky paraklinických vyšetření ve srovnání s mladšími pacienty (chybění leukocytózy či elevace CRP). Správné rozpoznání těchto stavů a jejich rázné chirurgické řešení vede k pozitivnímu klinickému výsledku a minimalizaci komplikací.

Tato práce byla podpořena z grantu MUNI/A/1238/2022.

Úvod: Infiltrace dolní duté žíly představuje heterogenní skupinu onemocnění. Kromě primárních sarkomů dolní duté žíly se jedná o nádory okolních orgánů, sekundárně infiltrujících dolní dutou žílu nebo benigní procesy invadující do jejího lumen. Jako náhradu dolní duté žíly lze využít protetický materiál, bovinní perikard, porcinní submukózu (CorMatrix) nebo allogenní cévní štěp.
Cíl: Cílem této práce je prezentace souboru našich pacientů, kteří v uplynulých deseti letech podstoupili resekci a náhradu dolní duté žíly.
Metodika: Na Klinice transplantační chirurgie IKEM bylo v období 1/2014 – 12/2024 provedeno 18 výkonů u 17 pacientů s onemocněním zasahujícím do oblasti dolní duté žíly. Data pacientů byla hodnocena retrospektivně.
Výsledky: Z celkového počtu 18 výkonů byla provedena v sedmi případech (38 %) náhrada dolní duté žíly allogenním cévním štěpem, u šesti pacientů (33 %) byla použita protéza, u čtyř pacientů (22 %) CorMatrix, v jednom případě (5 %) byl použit na náhradu bovinní perikard. Nejčastější diagnózou bylo nádorové onemocnění ledviny, které se vyskytlo u šesti pacientů (35 %), v jednom případě šlo o primární leiomyosarkom dolní duté žíly, ostatní diagnózy byly zastoupeny se stejnou četností 11 %. Jednalo se o leiomysarkom retroperitonea, paragangliom, nádorové onemocnění jater, nadledviny a ve dvou případech echinokokózu jater. V této chvíli evidujeme šest zemřelých pacientů (35 %), nadále je sledováno v IKEM 8 pacientů (44 %), tři pacienti jsou sledováni na jiném pracovišti nebo se na pravidelnou kontrolu více než rok nedostavili. Trombóza byla zjištěna u pěti pacientů (29 %), třikrát došlo k rekanalizaci na antikoagulační terapii, v jednom případě se vytvořily kolaterály, v posledním případě šlo o recidivu základního onemocnění s indikací re-resekce dolní dutí žily.
Závěr: Nádory v oblasti dolní duté žíly jsou potenciálně řešitelné za cenu resekce dolní duté žíly a její náhrady. V našem souboru pacientů byla nejčastěji zastoupena náhrada allogenním cévním štěpem, nejčastěji jsme zaznamenali pacienty s infiltrací dolní dutí žíly při nádorovém onemocnění ledviny. Trombóza plastikované dolní duté žíly se vyskytla ve 29 % případů.

Úvod

Parastomální kýly se po vyvedení stomie střeva vyskytují velmi často. Jejich incidence se uvádí až 50%. Až v 50 % případů se navíc parastomální kýla vyskytuje v kombinaci s kýlou v jizvě po laparotomii, což velmi znesnadňuje management a operační řešení těchto kýl. Mnohdy nebývá rozlišována kýla peristomální neboli podkožní střevní prolaps od pravé kýlu parastomální. Při vyvedení permanentní terminální kolostomie by dle EHS guidelines měla být použita projektivní nevstřebatelná síťka.

Cíle:

Kýlní centrum Liberec se i v této problematice snaží adoptovat techniky a postupy, které dle publikovaných výsledků přinášení největší profit pro pacienta. Parastomální kýly by měly být řešeny některou s osvědčených základních metod (key hole, funnel mesh, Sugarbaker), a nebo v případě komplexních kýl či redo procedur některou s pokročilých technik (HyPER, Pauli, sandwich mesh). Prostá sutura se jeví jako zcela nedostatečná a neměla by být prakticky užívána. V rámci elektivního výkonu by měla být přednostně zvažována rekonstrukce gastrointestinálního traktu (negace stomie). Přesazení stomie by mělo být užíváno jen výjimečně pro alteraci další sekce břišní stěny a mělo by pak být provedeno s užitím profylaktické síťky.

Metodika:

V posledních letech jsme ve shodě s výsledky větších publikovaných souborů při laparoskopickém řešení favorizovali metodu dle Sugarbakera a u kompexních kýl dle Pauliho. U otevřených výkonů zejména při kombinaci s plastikou ventrální kýly používáme naši modifikaci Pauliho techniky s technikou dle Rives Stoppy augmentované jednou odlehčenou prolenovou síťkou en block. Při vhodnosti kožní redukce nebo pannikulektomie používáme námi zavedenou „Zorro“ redukční abdominoplastiku.

Výsledky:

Vzhledem k velké heterogenitě souboru lze výsledky komentovat jen rámcově a to stran incidence recidivy kýly vyžadující pacientem či okolnostmi a jejím dalším operačním řešením. V období 2012-2024 jsem provedli 47 výkonů pro parastomální kýlu u definitivních stomií. Nezapořítávali jsem přesazení nebo negace stomie. Recidivu jsem v rámci další dispenzarizace zaznamenali v 6 případech, vždy se jednalo o plastiku prostou suturou. V 5 případech jsem recidivu reoperovali některou z pokročilých metod již bez dalšího vzniku recidivy v minimálně 2leté dispenzarizaci. Sifonové vyústění stomie se jeví jako kličový moment pro dlouhodobou bezproblémovou funkci střevního vývodu.

Závěr:

Komplexní parastomální kýly by měly být řešeny stejně jako všechny komplexní kýly komplexně na pracovištích, které se problematikou systematicky zabývají, s přihlednutím k platným EHS guidelines a pak lze dosahovat dobrých výsledků, zejména minimalizovat rekurence a pooperační morbiditu. Komplexita těchto výkonů si s ničím nezadává s onkochirurgickými výkony, přesto bývá pravidelně podceňována. Navíc úzká spolupráce s (nejen) kolorektálními chirurgy se již při primárním výkonu jeví jako klíčová (viz vedení a uzávěr laparotomie, umístění stomie, profylaktické síťky a další).

Úvod: Výchova erudovaného a zkušeného chirurga, který je schopen vyřešit veškerá úskalí akutní chirurgie, trvá řadu let. Autoři se domnívají, že poctivá výchova plnohodnotného chirurga vyžaduje více než 10 let intenzivní praxe na chirurgickém pracovišti zabývajícím se komplexní chirurgickou péčí. Díky štěpení oboru chirurgie do jednotlivých, menších superspecializací je získání této erudice čím dál náročnější. Současně dnešní doba vyžaduje striktní a forenzně zdokumentovaný postup dodržující pravidla lege artis a přináší různá právní rizika. I tato skutečnost může být částečnou příčinou klesajícího zájmu absolventů lékařských fakult o obor chirurgie. Autoři uvádějí možnosti tzv. telemetrického proktoringu jako metody vylepšující distanční konzultace.
Cíle: Otestovat moderní komunikační technologie, které umožňují bezpečné sdílení expertního názoru mezi zkušenějším lékařem a juniorním lékařem v situaci, která vyžaduje okamžité a zásadní rozhodnutí.
Metodika: Od prosince 2024 testují lékařské týmy pod vedením autorů na vybraných případech technologii umožňující bezpečnou výměnu obrazového a zvukového přenosu v dostatečné kvalitě, což nabízí online posouzení peroperačního nebo jiného nálezu, který vyžaduje konzultaci s odborníkem a vyústí v rozhodnutí, které určuje léčebnou strategii.
Výsledky: V době sepsání abstraktu bylo uskutečněno celkem 20 telemetrických přenosů, z toho se jednalo v 6 případech o skutečnou „ostrou“ konzultaci mezi operujícím týmem a odborníkem.
Závěr: Chirurgie je obor medicíny, který přináší lékařům četná úskalí, špatné rozhodnutí může vyústit v poškození pacienta. Jakákoliv možnost sdílení odborných názorů tak může být benefitem. Námi testovaná technologie představuje bezpečnou a přínosnou metodu, jak zajistit okamžitou konzultaci erudovaného odborníka pro potřebu méně zkušeného lékaře. Tato metoda jistě může přinést nižší výskyt špatných rozhodnutí, které mohou vyplynout z menších zkušeností operujícího týmu a tím se sníží počet nevhodně zvolených diagnosticko terapeutických postupů, a z toho vyplývajících případných forenzních důsledků.

Úvod
Fluorescenční angiografie s indocyaninovou zelení (ICG) je využívána k hodnocení tkáňové perfuze v chirurgii a napříč obory, současné metody jsou však převážně subjektivní - vizuální, nebo semi-kvantitativní. Představujeme časnou fázi výzkumu nové technologie ke kvantifikaci ICG angiografie pomocí analýzy ICG diluční křivky a její výsledky.
Cíle
Naším cílem bylo v první preklinické fázi získání dostatečně senzitivního přístroje pro zisk reprezentativních křivek umožňujících jejich další zpracování. Navazujícím cílem pak byla identifikace klíčových morfologických a kvantitativních rozdílů mezi fyziologickou a ischemickou ICG diluční křivkou u zdravého dobrovolníka.
Metodika
Prototyp nové technologie byl po testování na fantomu podroben i výzkumu na zdravém dobrovolníku. Po i.v. aplikaci ICG byly snímány diluční křivky v oblasti zájmu (dorsum chodidla) na končetině s nealterovanou perfuzí a po simulaci ischemie končetiny turniketem s definovaným tlakem. Byla definována pro správné zobrazení optimální dávka indocyaninové modři a sledováním rozdílů mezi fyziologickou a ischemickou křivkou stanoveny zásadní parametry těchto změn.
Výsledky
Časná fáze výzkumu nové technologie pro kvantitativní posouzení funkční tkáňové perfuze pomocí ICG angiografie umožnila vytvoření v klinické praxi použitelného prototypu přístroje a rozpoznání zásadních rozdílů mezi fyziologickou a ischemickou křivkou u zdravého jedince, umožňující další výzkum.
Závěr
Nový přístup ke zpracování výsledků ICG angiografie a jejich kvantifikaci pomocí měřitelných změn morfologie a kvantitativních parametrů ICG diluční křivky nabízí možnost objektivního a spolehlivého hodnocení funkční perfuze oblasti zájmu. Časná stadia výzkumu ukazují jednoznačné změny morfologie a sledovaných parametrů ICG diluční křivky u neischemické a ischemické tkáně. Tato technologie tak prostřednictvím navazujících studií slibuje nový způsob využití ICG angiografie předčící dosud používané metody.

Úvod:

Zlomeniny proximálního femuru tvoří jednu z nejčetnějších zlomenin a jejich incidence dále vzrůstá se stárnoucí populací. Vzhledem k průměrnému věku pacientů kolem 80 let, je kladen důraz na nízkou invazivitu a co nejkratší dobu anestezie. O to závažnější mohou být komplikace operačního výkonu, který zůstává jedinou možnou kauzální léčbou.

Popis případů:

V naší kazuistice popisujeme dva případy vzniklých krvácivých komplikací po osteosyntéze proximálního femuru. Prvním z nich je žena 64 let se subtrochanterickou zlomeninou pravé kosti stehenní (ošetřeno intramedulárně hřebem) v kombinaci se zlomeninou ramének kosti stydké ponechané ke konzervativnímu postupu. Pooperačně v následujících dnech trvá anemický syndrom i přes opakovanou hemosubstituci, počínající hemoragický šok. Pánevní angiografie prokazuje aktivní extravazát z periferních větví a. glutea superior, které byly pravděpodobně poraněné operačním přístupem, provedena embolizace s dobrým efektem. Druhým případem je 76 letá pacientka po osteosyntéze pertrochanterické zlomeniny, standardní pooperační průběh s adekvátním hrazením krevních ztrát, přeložena k další terapii na léčebnu dlouhodobě nemocných. Po měsíci nutná hospitalizace na interním oddělení pro anémii nejasné etiologie, k nám odeslána za další 2 týdny pro progresi otoku a bolesti stehna. Na UZ zjištěn objemný hematom, CT verifikuje aktivní leak v horní části stehna. Angiografie prokazuje krvácení z pseudoaneurysmatu v povodí a. circumflexa femoris, nález ošetřen coilingem, dále již aktivní krvácení nebylo patrné.


Závěř

Naše kazuistiky ukazují možné krvácivé komplikace při méně invazivních intramedulárních osteosyntézach proximálního femuru. Velká část pacientů má vzhledem k věku a komorbiditám funkční rezervy pouze na jeden operační výkon. Důraz musí být kladen na správnou operační techniku, šetrnou repozici a důslednou hemostázu. V případě nejasné přetrvávající anemizace myslet na možné aktivní krvácení a neváhat s provedením zobrazovacích metod k časné diagnostice.